2. neděle adventní B

Autor:
Publikováno:

Iz 40,1-11; Ž 85,1-2.8-13; 2P 3,8-15a; Mk 1,1-8

2

Iz 40,1-11

1  "Potěšte, potěšte můj lid," praví váš Bůh.

2  Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy.

3  Hlas volajícího: "Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!

4  Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.

5  I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa."

6  Hlas toho, jenž praví: "Volej!" I otázal se: "Co mám volat?" "Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí.

7  Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva.

8  Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky."

9  Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst, co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst, zesil jej, neboj se! Řekni judským městům: "Hle, váš Bůh!

10  Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek.

11  Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede."

Počáteční verše Druhého Izajáše patří k základním adventním proroctvím. Zvěst o Boží milosti, zjevení a vykoupení je potěšením porobného Izraele (doba vzniku v babylónském zajetí), zvláště v oslovení decimovaného Jeruzaléma. Čas služby = doba zajetí a utrpení (trest). Jeruzalém přijal trestu dvojnásobně = vrchovatě. ti, kdo byli zajati, mají očekávat návrat do zaslíbené země; s nimi půjde Hospodin a cesta povede nebezpečnou pustinou, aby byla podtrhnuta boží svrchovanost.

Vyrovnání hory a údolí je znakem pro překonání modloslužby (konána na návrší) i démonických sil (obývají rokle). Usychající tráva obrazem pomíjivosti, která zasahuje i babylónskou moc. To, co je trvalé a nepomíjí, je slovo Hospodonovo. Příkaz vystoupit na vyskokou horu = příkaz veřejného zvěstování radostné zvěsti. Osloveny jsou Sijón a Jeruzalém, místa zjevení Hospodinovy slávy, znak pro boží lid.

Hospodin přichází nejen jako panovník, ale i jako dobrý pastýř, který pečuje o celé stádo i o každého jednotlivce.


Ž 85,1-2.8-13

Příp. odpověď pro liturg. užití: Pane, ukaž nám své milosrdenství.

1  Pro předního zpěváka. Pro Kórachovce, žalm.

2  Hospodine, projevoval jsi své zemi přízeň, úděl Jákobův jsi změnil.

8  Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství, uděl nám svou spásu!

9  Vyslechnu, co promluví Bůh Hospodin, zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid, své věrné, jenom ať se k své hlouposti nevracejí!

10  Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí, v naší zemi bude přebývat sláva.

11  Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení.

12  Ze země vyraší pravda, z nebe bude shlížet spravedlnost.

13  Hospodin dopřeje dobrých časů, svou úrodu vydá naše země.

Vznik písně souvisí s obdobím po vysvobození z exilu, nebo jde o prosby k novému roku. V. 2 "projevoval jsi přízeň" (jinde v překladech "nacházel jsi zalíbení" – jako v obětech) znamená, že Hospodin přijal Izrael za svou zemi a zmizel jeho hněv: v odpuštění obnovuje počáteční stav. V. 9 návrat nebo nenávrat ke "své hlouposti" buď předchází nastolení pokoje Božího, anebo je jeho výsledkem. V. 10 Přebývání boží slávy je předjímka eschatologické přítomnosti slávy viditelné všem.V. 11 Milosrdenství, věrnost, spravedlnost a pokoj tvoří čtveřici, jež tvoří stavební kameny uskutečňování spásy ve světě (v. 10). Personifikující řeč o Hospodinově spravedlnosti (jako v Iz 40,10), která předchází svého původce přinášejícího pokoj a spásu.


2P 3,8-15a

8   Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den´.

9   Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.

10  Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.

11  Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy,

12  kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem.

13  Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.

14  Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem.

15  A vězte, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse;

Kontext textového výběru je dán pokračujícím tématem z 2Pt 1. Vv. 1-13 míří jsou polemikou proti popíračům parusie, současně pokusem o výklad a ospravedlnění parusiálního očekávání. Proti pochybám o parusii přináší 4 argumenty (již jeden zánik a násladná obnova světa se odehrály, Bůh má jiné měřítko času, průtahy nejsou průtahy ale trpělivost boží, den Hospodinův přijde jako zloděj).

Překlad v. 12 „dychtivě očekávat“ (σπευδω) má ještě variantu „uspíšit“. Víra, že předpisové dodržování Zákona může uspíšit příchod mesiášské spásy, je přítomná v rabínském židovství (Sk 3,19n.). Neobvyklá představa je ve vv. 12 spojena s neobvyklou formulací parusie dne božího; kvůli eschatologické skutečnosti božího dne, nikoli z nutnosti dané přírodními zákonitostmi, musí svět zaniknout. Světová katastrofa bude završena průlomem nového světa (v. 13). V tom se autor opět opírá o sz zaslíbení (Iz 65,17) univerzálního nového stvoření, totální obnovy zahrnující i oblast nebe, a sicoe o jeho radikální formulaci (svět propadá do prapůvodního chaosu; vedle toho existuje /spíše deuterokanonická/ formulace obnovy jako restituce v přechodu světa do nové existence bez nutnosti předchozího zániku). Nové nebe a nová země nejsou v této představě nějakou utopickou fantazií anebo představou o nekonečné rajské blaženosti, ale místem nového spravedlivého (kosmického) řádu. Eschatologická etika autora proznívá závěrečnými napomenutímu kapitoly (14-18). Kdo očekává nové stvoření, nemůže sám setrvávat ve starém způsobu existence. Jako jsou popírači parusie poskvrnění (2,13), mají být svatí čistí, aby mohli předstoupit před Pána v pokoji. K takovému životu dává příležistost prodloužení lhůty parusie z boží trpělivosti (autor se v tomto názoru dovolává apoštolského kolegy Pavla).


Mk 1,1-8

1  Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.

2  Je psáno u proroka Izaiáše: `Hle, já posílám posla před tvou tváří, by ti připravil cestu.

3  Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!´

4  To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů."

5  Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu.

6  Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel.

7  A kázal: "Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi.

8  Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.


Úvodní charakteristika (v.1) má vystihnout celé dílo, označuje je jako evangelium – radostnou zvěst, která mluví o Ježíši Kristu – Synu Božím. Pojem ještě neoznačuje literární druh, ale jeho užití k tomu směřuje, vyjadřuje, že u různých zpráv či podání jde o jediné evangelium o Ježíši Kristu a Božím království. Počátkem evangelia je tu vystoupení Jana Křtitele (jeho cíl pak v 16,6 – Ježíš vzkříšen).

V. 3 – podle smyslu citovaného Deuteroizajáše je vyrovnání cest nastolením poslušnoti božího zákona. V. 2b cituje místo Izajáše Malachiáše, aby dvěma svědky podepřel zprávu o Janu Křtiteli jako počátku (předchůdci) evangelia. V povelikonoční obci je vystoupení Jana Křtitele jako proroka (se silně eliášovským charakterem, Lk 1,17) nahlíženo jako eschatologické znamení přicházejícího soudu Hospodinova na základě proroctví Mal 3,1.

Janovo kázání (vv. 7-8) je slovem posla božího, který ohlašuje příchod „silnějšího“, soudce nebo vítěze nad bezbožnými, který nastolí mír. Křest v Jordánu mohl naznačit touhu vstoupit duchovně jako praotcové znovu na cestu do zaslíbené země. Vyrovnání cesty znamená poslušnost božího zákona (jeho nedodržení způsobilo „klikatou“ čtyřicetiletou anabázi otců).

Pravým naplněním proroctví Janova je vystoupení Ježíšovo (na nějž je vztažen sz boží titul Pán, v. 3), jímž začíná rozhodující eschatologický zlom. On je tím „silnějším“, který překonal pokušení (Mk 1,12-13), aby ukázal, která síla má nad životem rozhodující moc (Pokorný, Výklad Mk 1974). Otázka smyslu dějin. Vítězství nad satanem, které prorocká tradice SZ završená Janem Křtitelem očekává jako konflikt kosmický, se přesouvá do roviny osobní: buď služba silnému, sebezbožštění a pád, nebo následování silnějšího (3,27), „který i ve smrtelné úzkosti může volat »Abba, Otče« (14,36) a jedná tak v Duchu božím (3,29; Pokorný 1974).

Připomínka křtu má vyvolat čtenářovu (posluchačovu) vzpomínku na vlastní ponoření a křestní závazek služby Ježíšovi (rozvázání řemínku u obuvi jako práce otroka charakterizuje tuto službu ne jako zotročení, ale jako čest).

Marek upozorňuje na počátku evangelia pohanokřesťanské posluchače, že Ježíšovi nelze porozumět bez Starého zákona (Pokorný 1974).


Homiletické podněty:


Evangelium o Ježíši Kristu má své arché v poslu (angelos) Janu Křtiteli, proroku. Arché začíná křtem vodou, novým přejitím Jordánu, počátkem cesty od smrti k životu. Dějištěm je opět poušť jako místo, kde je potřeba (a současně možnost) odolat zlým ďábelským silám. Nový počátek je nové zrození – z vody a Ducha svatého, jímž přijde křtít ten Silnější.

K tomuto znovuzrození například skrze znovuprožití (obnovu) křestních závazků (i darů) může směřovat Advent; okruh vánoc se tématem křtu završuje.

K novému počátku, nové cestě pouští, tentokrát vyrovnané, dává Bůh prostor, když trpělivě prodlužuje čas parusie. Život svatosti však může být aktivním příspěvkem k urychlení příchodu Pána. Je to život pro nové nebe a novou zemi.

(Vedlejší téma – zkáza planety, kterou lidstvo vytrvale připravuje, není položkou v řádu spásy, která by měla zastoupit apokalyptický zánik světa. Obnova má rozměr kosmický a totální a je z vůle Boha, nikoli člověka. Jako můžeme bezohledností ke stvoření, jež zahrnuje bezohledné vztahy k bližním i k životnímu prostředí nebo zdrojům, přiblížit ekologickou (nebo vojenskou) katastrofu mamutích rozměrů, tak životem svatosti můžeme přiblížit (ale ne sami uskutečnit!) pravý smysl eschatologického dění – obnovu světa, nový a spravedlivý řád.)

Vyrovnání cesty Páně se děje v prostoru lidské osobnosti, v našem duchovním světě, který prolíná a ovlivňuje vztahy. Není třeba za pomoci techniky rozorávat meze, odstřelovat hory a zavážet údolí a devastovat krajinu, neboť i krajina duchovní je krásná a inspirující, je-li členitá. Toto terestrické přirovnání je třeba chápat eticky, popř. nábožensky eticky, jako výzvu k odstraňování skutečných překážek a pohoršení pravé víry jako prostoru pro falešnou službu (pahorky) nebo hnízdění zlé moci (údolí).

V každém případě je obnova řádu světa vůlí Hospodinovou a dílem Spasitelovým.



Starokatolická kolekta

Svatý a silný Bože,

vyburcuj nás k tomu, abychom ti sloužili s otevřeným srdcem.

Nepřipusť, aby nám každodenní úkoly a starosti

bránily jít vstříc tvému Synu,

který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a působí na věky věků.


nebo:

Veliký a svatý Bože,

voláš nás, abychom v každé době a v každé situaci

připravovali cestu pro Krista, v němž k nám přichází pokoj a smíření.

Dej nám odvahu, změnit svůj život podle tvé vůle

a lásku ke všem lidem bez rozdílu.

Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána a bratra,

který s tebou a Duchem svatým žije a tvoří život na věky věků.


-smr-