Zmrtvýchvstání Páně - ráno

Autor:
Publikováno:

Texty: Sk 10, 34-43 nebo Jr 31,1-6; Ž 118, 1-2.14-24; Ko 3,1-4, Sk 10, 34-43; J 20, 1-18 nebo Mt 28,1-10

Jr 31,1-6
 
Den Hospodinův nepřináší jen přísný soud, který obnoví řády a právo, ale přináší univezrálním způsobem naději a radost, o té je tato pasáž především.Bůh slibuje obnovu celého Izraele, včetně čeledí, které byly v Jeremjášově době již přes sto let pod útlakem a byly považovány za ztracené. Hospodin ze svého milosrdenství obnoví svou smlouvu i s touto částí lidu. Nastává čas veselí, radosti, stavění a sázení. Práce nebude marná, ale přinese užitek těm, kdo ji vykonají. Hospodin je zárukou, že se to vše stane. Lid pak bude jeho činy s radostí oslavovat.


Ž 118, 1-2.14-24

Žalm pro neděli Vzkříšení je děkovnou písní při vstupu do chrámu. Věčné Boží milosrdenství, které nás úvod liturgie vyzývá vyznat, je hlavním tématem celého tohoto žalmu. Žalmista opěvuje Boží pomoc, moc Božích činů a jeho odpuštění. Minulost je plná hrůz strachu a smrti, před žalmistou však leží budoucnost nového života, v němž chce vydávat o Bohu svědectví. Část žalmu před v.19 byla zřejmě přednášena před chrámovou branou. V.20 je odpovědí na prosbu k otevření brány. Od v.22 promlouvá zřejmě sbor kněží. Ten, kterého lidé zavrhli, stal se základem a oporou všem.


Sk 10, 34-43

Petrova řeč završuje příběh o křtu Kornélia a jeho přátel. Padají hradby mezi Židy a pohany. Nesamozřejmé setkání Kornélia a jeho rodiny s Petrem se stává možným. Petr zde promlouvá o poznání, že Bůh panuje i nad předpisy Zákona, ruší hranice, nikomu nenadržuje ani nikoho neupřednostňuje. Je mu milý ten, kdo v něho věří. V Cesareji nebyl Ježíš neznámý (viz v.37). Petr zde shrnuje Ježíšův život a poselství v několika větách. Zní to jako stručné vyznání víry. Zdůrazněním společného stolování (v. 42) podtrhuje Petr realitu Vzkříšení. I on zde pochopil cosi nového, že Kristova milost má univerzální charakter.


Ko  3, 1-4

Kristus sedí na pravici Boží, tedy na místě toho, kdo vykonává vůli panovníka. Máme hledat jeho vůli, osvědčovat svou víru ve všedním životě, vyvarovat se podmanivosti pozemských věcí.

 
J 20, 1-18
 

Vzkříšení v Janově podání není žádná reportáž nebo zápis z kroniky. Nikdo samotný moment Vzkříšení neviděl. Velikonoční evangelium nemůžeme polapit do svých schémat, zobjektivizovat ho, vymyká se našemu vnímání. Zůstává přístupné pouze ve víře a lásce. Díky tomu může být stále živé a nové. Není to očité svědectví, které by svoji vnitřní sílu, čerpalo z lidské důvěryhodnosti. Oddíl zahrnuje zprávy o prvních svědcích víry - o učednících, kteří pochopí, že Kristus již není v moci smrti, ale nepřijímají ještě apoštloské pověření a o Marii Magdalské, kterou Pán sám svým oslovením utvrzuje ve víře a posílá ji, aby zvěstovala jeho vyvýšení. Hodnověrnost si toto svědectví však nezískalo spolehnutím na důvěryhodnost svědků, nese si ji samo v sobě. Svědkové jsou zde důležití, ale víru vzbuzuje sám Bůh.

v. 1-2 Navzdory všem zažitým představám a tehdejší kultuře, ve které byl muž zcela dominantní, je tato zásadní dějinná událost poprvé odhalena očím ženy. Navíc ženy zcela nevýznamné, je to hříšnice Marie. Ale je to také žena hodná obdivu. Její láska je větší než strach jít sama po tmě k hrobu, kde má ležet mrtvé tělo. Marie Magdalská projevuje velkou dávku citlivosti, silné vůle, soucitu a odvahy. Je dokonce natolik při sobě, že po zjištění, že kámen je odvalen, rychle vyhledá učedníka Petra, aby jí pomohl najít viníka. V Mariině  oznámení Šimonu Petrovi je pak obava, že byl hrob otevřen vykradači nebo nepřáteli a že by mohlo být mrtvé tělo znesvěceno. Množné číslo („nevíme“) ukazuje na možnost, že zde bylo několik osob, pozornost vypravěče se však soustřeďuje jen na Marii.

v. 3-10 Obavě z vykradení hrobu odpovídá i reakce obou učedníků. Učedník, kterého Ježíš miloval, tedy podle J 21,24 pisatel čtvrtého evangelia (Jan), běží, co nejrychleji může. U hrobu však čeká na pomalejšího Petra. Petr reaguje okamžitě a zbrkle, jak to odpovídá jeho povaze, jak jsme ji poznali v mnoha příbězích v evangeliích. Vkročí ihned do hrobky a pak teprve vstupuje opatrnější Jan. Oba vidí, že zloději hrob neotevřeli, protože ti by se neobtěžovali s rozbalováním těla a nenechali by cenná lněná plátna v hrobě. Po ohledání místa Jan uvěřil. Jeho víra však zatím spočívá v tom, že Kristus už není v područí smrti. Není zcela jasné, jestli celou událost pochopil ihned i Petr. Oba však odcházejí domů. Chovají se zcela racionálně. I Janova intuitivní víra raději čekala na další události. Nesdílel se hned s ostatními o svůj prožitek. Nechává si celou událost poněkud "uležet". Máme tu živě zobrazené různé lidské povahy.

v. 11-15 První, kdo odhalil prázdný hrob, Marie,  zůstává u hrobu. Ta se chová  pro změnu zcela „žensky“, citově, pláče, popravili jí blízkého, ba nejbližšího člověka a nyní nemůže ani najít jeho tělo. Marie se, možná poprvé, naklání do hrobu, ale její zrak nespočine jako u učedníků na plátnech a šátku, ale uvidí dva anděly. Pro ní jsou znamením, že Ježíše neodnesli zloději, nikoli plátna, ale andělé. Ti tu však hrají v podstatě vedlejší úlohu. Nezvěstují Zmrtvýchvstání ani nevyřizují vzkaz pro učedníky. Ptají se, proč pláče. Ona odpovídá, ale ucítí přítomnost někoho dalšího. Ani zde, v Janově evangeliu, není Ježíš ihned poznán. Marii napadá, že tak brzy po ránu na velký svátek to může být jedině zahradník. Pomyslela si, že on mohl tělo odnést bez zlých úmyslů z nějakých důvodů na jiné místo. Motiv neporozumění, “slepoty” je u Jana velmi častý.

v. 16-18 Ježíš musí Marii zavolat jménem, aby prohlédla. Bůh sám otvírá člověku oči. Ježíš tak znovu ujistil Marii o svém osobním vztahu k ní, který si myslela, že navždy ztratila. Marie pak pravděpodobně (jak bylo zvykem) padla svému učiteli k nohám a chtěla je obejmout. Byl to projev radostné oslavy a zároveň prostého přání Ježíše zadržet, aby ho znovu neztratila, zřejmě reakce na lidské pohnutí, nevědomá snaha dotykem se přesvědčit o realitě toho, co viděla. Přicházejí však zarážející slova: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci." Jak to Ježíš myslí? (Víme, že učedníka Tomáše nedlouho poté Ježíš naopak k doteku vyzývá.) Zřetelně zde vysvítá Ježíšův individuální přístup ke každému člověku. Pro Marii je to výzva k proměně vztahu. Doba fyzické blízkosti s Ježíšem je již pryč. Mariina velmi žensky, dotykově projevovaná láska, musí teď uvolnit svoje sevření, aby se této lásce dostalo hlubšího, duchovnějšího rozměru. Setkání a kontakt s Ježíšem se již odehrává na jiné rovině, v rovině víry, skrze Slovo v Duchu svatém.

Ježíš zároveň dává Marii úkol zvěstovat bratřím, že Ježíš vystupuje k Otci a Bohu svému i jejich. Nevrací se do minulosti, ale jde k Otci, aby se za nás přimlouval. Dvojí označení Otce zdůrazňuje, že zde zůstává rozdíl mezi lidmi za syny z milosti přijatými a jednorozeným Synem Božím. Označení učedníků jako bratrů je neobvyklé, naznačuje Ježíšovu podobnost a blízkost každému člověku. Už nebude s učedníky jako dřív, ale dostanou mocného pomocníka v Duchu svatém. I pro Marii, když v závěru učedníkům oznamuje: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl", je již Ježíš někým jiným. Řecké pojmenování Pán má má sice téměř stejný význam jako hebrejské Rabunni, teď však má toto jméno pro Marii mnohem hlubší obsah. Ježíš je teď Vzkříšený Pán.


Homiletické podněty:


V příběhu je vidět rozmanitost lidských povah i způsobů Božího oslovení. Silným motivem je osobní oslovení Marie, překlenuje propast neporozumnění, přivolává člověka. Ukazuje se tu vznik nových vztahů s Bohem i mezi učedníky navzájem. Tématizuje se i Ježíšova podobnost člověku a na druhé straně jedinečnost jeho vztahu s Bohem.             

Starokatolická kolekta:
 
Bože života,
tvůj Syn zvítězil nad smrtí
a otevřel nám bránu k věčnému životu.
Plni radosti oslavujeme jeho vzkříšení
a prosíme tě, obnov nás svým Duchem,
abychom i my byli vzkříšeni k novému životu
skrze Ježíše Krista, našeho bratra a Pána,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků.