Velký Pátek A

Autor:
Publikováno:

Iz 52,13-53,12; Ž 22; Žd 10,16-25; Jan 18,1-19,42

Iz 52,13-53,12

 

Již začátek písně o trpícím Služebníku v sobě obsahuje předpověď jeho vyvýšení. Je to dokonce to první, co je o něm uvedeno, je to jako durové předznamenání písně, jejíž větší část se bude hrát mollově. Služebník, který se stal člověkem, tedy byl člověkem, nebude podoben lidem, jako by nebyl člověkem. Skoro to vypadá, jako své krveprolití měl ve své vlastní režii – On pokropí mnohé pronárody krví. V čem je to nové, co neznali, čemu porozumějí? Je to Služebníkovo vyvýšení, nebo již jde (ne jen, ale již) o to, že poznají, že je/byl mezi nimi prorok (sr Ez 2,5)?

 

Píseň o trpícím Služebníku vykládá smysl jeho smrti, ne však jednoznačně. Verše 4-6 naznačují, že Hospodin není aktérem či režisérem Jeho utrpení a smrti. Předložka min se nikdy nepřekládá za, ale od, nebo genitivem. Služebník byl doslova proklán naší nevěrností, zmučen naší nepravostí, Hospodin jej postihl nepravostí nás všech (podobně ve v.8. raněn nevěrností lidu). Verš 10. však mluví o Hospodinově vůli. Nám neviditelná nit Hospodinovy vůle se tedy táhne někde mezi těmito výpověďmi.

 

Přemýšlejme tedy o tom, co pro nás znamená, že Ježíš nesl na svých bedrech (na své osobnosti) naši nepravost. (Beránek Boží, který nese hříchy světa.) Hledejme své místo v pašijním obrazu – kde bychom byli my? Neoctli bychom se v křičícím davu žádajícím Ježíšovu smrt (zklamaní, zhrzení, protože Ježíš nevyhověl našim mesiášským představám a ukázal se nám tak jako podvodník)? (Kolik lidí podepsalo v roce 1950 petici žádající trest smrti pro „vlastizrádkyni“ Miladu Horákovou?) A kdyby platilo ve vztahu Bůh – člověk „oko za oko, zub za zub“? Bible nás na mnoha místech ujišťuje, že neplatí. K čemu nás to však vede?

 

Nechme na sebe působit obrazy Služebníkova utrpení.

 

 

Ž 22

 

V žalmu se střídá žalozpěv s vyjádřením nesmírné důvěry, zakotvené v Boží blízkosti. Je až neuvěřitelné, kolik žalmových obrazů se promítá na scénu Ježíšova ukřižování: Bůh dal vyváznout našim otcům (5), posměch přihlížejících (8-9), tělesné utrpení i s jeho symptomy (15-16), losování o oděv (19). Zlom v dramatu žalmu je náhlý, je obratem o 180 stupňů: Hospodin odpověděl poníženému. Žalmista nevypovídá o tom, jak jej Hospodin vytrhl z utrpení (že by zvrátil běh událostí – Deus ex machina), ale o tom, že slyšel, neukryl před ním svou tvář, neměl ho v opovržení (25). Závěr žalmu je soteriologický, a sice spíše ve smyslu gnoseologickém (rozpomenou se, navrátí se, budou chválit, budou se klanět, budou jíst dosyta), tento horizont se otevírá všem národům.

 

Mnoho vykladačů se shoduje na tom, že Ježíš, když se tento žalm modlil na kříži, vyslovil nahlas jen jeho incipit, a v duchu se jej domodlil až do konce. To by tedy nebylo v rozporu s Janovým pojetím pašijí. Ovšem i v opačném případě by vzniklý kontrast mohl být v našem rozjímání plodný.

 

 

Žd 10,16-25

 

Téma nové smlouvy je přítomné již u proroka Jeremiáše – nemá jen rozměr odpuštění hříchů, ale nové podoby vztahu mezi lidmi a Bohem (jde o vztah „přirozené“, intimní blízkosti; rezonuje zde přikázání lásky k Bohu z Dt 6 – srdce, mysl). Tato smlouva je uzavřena po oněch dnech – jde o eschatologický věk nebo jde o dobu po Ježíšově (Božím) sebevydání? Tato smlouva je podle Ježíšových slov zpečetěná, stvrzená (ne zaplacená) jeho krví.

 

Nevíme, v jakém smyslu byla Ježíšova smrt obětí. Ale víme, že byla bezvýhradným sebevydáním a že byla jedinečná, a to nejen onotologicky, ale i gnoseologicky: musí nám k víře stačit. Apoštol rozehrává motiv Ježíšova obětovaného těla jako chrámu, jehož opona je roztržena. Ježíš je pravým knězem – prostředníkem (všimněme si, že Ježíš nebyl ani trochu prostředníkem, který by stál lidem v cestě k Bohu jako překážka; přišel, aby nabídl lidem možnost blízkého – a bezprostředního – vztahu s Bohem, ke kterému je vedl a pomáhal jim k tomu, aby ho budovali).

 

Plná jistota Boží lásky a odpuštění vede přirozeně k lepším vztahům, aspoň v církvi (není zde napsáno, jak se máme všichni milovat, ale máme mít o sebe navzájem zájem a povzbuzovat se k lásce).

 

 

(Žd 4,14-16 + 5,7-9)

Ježíš je milosrdný, soucitný velekněz. Jeho velikost není v tom, že by nepoznal pokušení, ale že se nedopustil hříchu. Vede nás k trůnu milosti. K přijetí darované milosti a bezpodmínečné lásky je třeba stále povzbuzovat. Apoštol se dotýká i Getsemanského zápasu. Bůh ho pro jeho pokoru slyšel a zbavil ho bázně (var., sr Ž 22).

 

 

Jan 18,1-19,42

 

Dnes slavíme památku Ježíšovy lásky až na smrt. Janovy pašije jsou jiné, než ostatních evangelistů: Z kříže Janových pašijí už zazáří Ježíšova sláva, neboť Bůh je tak veliký, že dal svého jednorozeného, milovaného Syna z lásky k člověku. Tato láska září z kříže. Jan nás nechá už na Velký pátek nahlédnout dál, vidět víc než jen zoufalost nevinného utrpení. Nemusíme litovat Ježíše – dávno ho to nebolí. Právě u evangelisty Jana říká Ježíš: Když se mamince narodí dítě, brzo jí to nebolí, ta radost nad narozeným dítětem ten zármutek brzy přehluší. (sr J 16,21)

 

A proč se Janovy pašije čtou právě v ten nejčernější den v roce? Možná se čtou ty „pašijovější“ synoptické pašije na Květná neděle jako na úvod do týdne Ježíšova utrpení. A pátek jakoby už nebyl jen obrazem utrpení a jeho vyvrcholením, ale i předjímkou vzkříšení.

 

Čím jsou Janovy pašije jedinečné? Více než u synoptiků se objevují citace naplněných proroctví: tak to mělo být. Naplnilo se to, co se mělo naplnit. Bůh to měl v rukou. Ježíšova smrt nebyla nehodou, „pracovním úrazem“. Ježíš není zoufalec. Žalm 22. se naplňuje v losování o oděv, Ježíš u Jana z kříže nevolá „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Ježíš se sám „legitimuje“ a vydává vojákům, dokonce dvakrát, a nechává ostatní odejít. Ježíšův úděl je kalichem, který dal Ježíši pít jeho Otec. Objevuje se zde myšlenka zástupné smrti (jeden člověk za lid) – ale prosloví ji Ježíšovi kati! Petrovu poslednímu zapření předchází ještě rozhovor s veleknězem. Ježíšův rozhovor s Pilátem jde mnohem hlouběji („Mé království není z tohoto světa“, Ježíš je svědek Pravdy, „Hle, člověk!“, „Neměl bys nade mnou žádnou moc…“). Zdá se, že se Pilát snaží Ježíše dostat ze spárů velerady, snaží se ho přivést k tomu, aby „zařadil zpátečku“. Ježíšova poslední výpověď (o moci shůry) s ním pohne tak, že výslovně usiluje o Ježíšovo propuštění. Pilát se objeví na scéně i pod křížem, jeho nápis (a to, že na něm trval) bylo spíše provokací velekněží než vyznáním. O Ježíšův spodní šat beze švů metají vojáci los. Ježíš ještě z kříže udílí pokyny. Pod křížem vzniká společenství těch, kteří se nerozutekli. Ježíšova smrt je popsána velmi stručně. Proběhne rychleji, než by kdo čekal. Po Ježíšově smrti je ještě zdůrazněna souvislost s židovskými svátky a motiv Beránka (nezlomených kostí). Pozadí v. 37 – proroctví Zachariášovo stojí za přečtení (opět sr Ez 2,5 – není to jeden ze smyslů Ježíšovy smrti?). Krev a voda nejsou jen ohlasem J 4 (jako „Žízním!“), ale i židovské představy o duši jako o dutině naplněné vodou, do které, když se dostane voda, přichází smrt. Evangelista Jan chce říci: Ježíš opravdu zemřel, jeho smrt není zdánlivá (polemika s gnosí). S Josefem z Arimatie přichází také Nikodém (J 3).

 

Jan dává také důraz na věrohodnost svého svědectví – evangelium není tedy jen zpráva, ale něco, co má svědčit pro Ježíše. Jan říká: I my jsme svědkové. Svědčíme o něm: my jsme s ním jedli a pili a dotýkali se ho (1J1,1).

 

Při dnešní liturgii chceme myslet na to, co říká Jan. Kdyby nám kříž zůstal jen popravčím nástrojem, kdyby pro nás zároveň nebyl důkazem Boží lásky, kdyby Ježíš po vzkříšení nepřišel ke svým přátelům jako přítel, neunesli bychom všechnu tu hrůzu, kterou jsme způsobili nebo působíme, zbyly by nám jen oči pro pláč. Místo toho můžeme vždycky znovu přijmout Boží milosrdenství, které je nám denně prokazováno. Každý se tomu můžeme otevřít. Bůh je větší než naše srdce, které nám právem vyčítá naše viny. Můžeme přijímat Boží přátelství, a to se skrze nás může šířit dál, abychom byli svědky, kteří něco zažili a nenechali si to pro sebe, abychom byli posly té nejlepší zprávy, jaká existuje. (Václav Vacek)

 

K rozjímání se nabízí také Ježíšova slova na kříži.

 

 

 

Starokatolická kolekta:

 

Bože, náš Otče,

tys nás nezanechal moci temnoty,

ale ve svém slitování jsi nás vykoupil.

Ochraňuj, vysvobozuj a posvěcuj nás

skrze tvého Syna,

který za nás trpěl a zemřel a kterého jsi vytrhl ze smrti.

Skrze Ježíše Krista, našeho Pána,

který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a působí na věky.