Poslední neděle po zjevení Páně A

Autor:
Publikováno:

Ex 24,12-18; Ž 2 nebo Ž 99; 2P 1,16-21; Mt 17,1-9

1. Kontext


Téma neděle

Završením Božího zjevení je Proměnění. Proměněný zjevený jako milovaný syn Boha říká: „Vstaňte a nebojte se“.


Kontext čtení


Ex 24,12-18 - Mojžíš v oblaku na hoře v blízkosti Hospodinovy slávy, která se lidu pod horou jeví jako přírodní úkaz. Zjevení Boží slávy se Mojžíše osobně týká, vstupuje doprostřed oblaku, doprostřed přítomnosti Boží. Slyší jeho hlas a přebývá s ním. Obci je zprostředkována zkušenost jako doprovodný úkaz (viz text k v. 17), jenž je dokladem Mojžíšovy zkušenosti. Je konfrontována s Boží mocí, ale není mu umožněno eschatologické osvícení Hospodinovou slávou jako Mojžíšovi. Z tohoto pramene je skrze zjevení předán Zákon.


Ž 2 připomíná, že na svazek Hospodina s jeho Pomazaným jsou vedeny útoky, jakoby bylo možné vzdorovat boží vůli. On sám ustanoví svého krále, na to nemají vliv žádné pletichy. Je poslední chvíle navrátit se k pokoře před Hospodinem.


Ž 99 oslavuje Hospodina s úctou královskou a ve druhé sloce připomíná věrné praotce, jimž se Bůh zjevoval v oblačném sloupu.


Ve 2Pt 1,16-21 zaznívá příznivá bilance „nedali jsme se svést“ buď jako ujištění, že apoštolské Evangelium není žádným svodem, žádnou takovou vylhanou zvěstí (jak byli v takovém případě hlásali protivníci), anebo jako vymezení vůči gnostickým konstrukcím, vylhaným ohláškám parusie s vypočtenými daty a znameními…



V události na hoře se dokončuje zjevení Ježíše jako milovaného Božího Syna. Je před očima vybraných učedníků obdařen atributem Boží přítomnosti, jímž je oslnivá bílá záře, která proměnila skutečnost. Ježíš proměněný neztrácí kontakt s učedníky, dotýká se jich lidsky, aby je uklidnil, a říká „vstaňte a nebojte se“. To je odkrytí jiné kvality než při teofanii na Sinaji, kde bez přítomnosti Syna člověka nebyl takový kontakt možný.

Obraz Proměněného ukazuje na budoucí skutečnost, je průhledem tam, kam musí časné události dospět. V Boží dimenzi je to již skutečností oslavené existence ve společenství s předky, zde je reprezentují jednoznačně oslavení Mojžíš a Elijáš, v dimenzi dějinné je oslavení podmíněno zmrtvýchvstáním. Bez porážky smrti by se nemohl oslavený Ježíš dotýkat učedníků a oni by na něj nemohli tímto průhledem patřit; předtím se Bůh zahaloval ohněm keře a oblakem, aby se mohl k lidem přiblížit, zůstával nedotknutelný a fyziognomicky nespatřený. Vidění nemá být zatím zveřejněno mimo okruh nejbližších, dokud se nedovrší Spasitelovo dílo ve vzkříšení.

V synoptickém kontextu vyniká jako zdroj paralela v Mk (9,2-9). Zde byly vyslovovány domněnky, že Proměnění mohlo být u Mk původně až událostí povelikonoční, vrcholné zjevení vzkříšeného a oslaveného Pána, zařazené za Mk16,8 a následované vysláním učedníků Mk 3,13-19. Vzhledem k synoptické shodě skutečného řazení lze spíše předpokládat, že vyprávění ve světle povelikonoční zkušenosti má vztah k nějaké události z Ježíšova života. Navíc je vyprávění součástí (opět synopticky konvergentní) christologické explikace v kruhu učedníků: (postupně se odvíjí již od počátku kap. 16 - spor o znamení, varování před kvasem farizeů) Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy – první předpověď utrpení - Petrovo pohoršení – Ježíšovo odmítnutí zkratkového (pohodlného) smýšlení – výpověď o následování a o příchodu Syna člověka – proměnění / epifanie na hoře.


2. Text


Ex 24,12-18

V. 12 Pojem „Zákon“ (tóra) ve dvojím vymezení, buď jako celkový souhrn všech nařízení či celkové shrnutí obsahu (ducha), nebo jako jednotlivé normy sama o sobě. Na kamenných deskách jde o zákon v prvním smyslu jako o stručnou formulaci celku. Slovesný kořen j-r-h (základ pro slovo tóra) znamená ukazovat, vyučovat – jde o „zákony“ jako o rady, ukazatele, výstižně „směrnice“, kterými zde Hospodin hodlá vyučovat lid na cestě.

V. 13 Spolu s Mojžíšem vystupuje Jozue, mlčící spolupříjemce zjevení a nástupce. Nikdo jiný z předáků není do intimity posvátného kontaktu pozván.

V. 15 a 16 Mojžíš smí vstoupit do nejzazší možné blízkosti, do oblaku Hospodinovy „slávy“, pro niž výraz kábód (k-b-d = být těžký) značí vážnost, úctu, hmotnou přítomnost. Oslnivá záře musí být zahalena do oblaku (snad podobně, jako lze přes clonu mraků zpříma hledět na sluneční kotouč?). Sedmý den jako čas pro vstup do oblaku naznačuje stvořitelský rytmus zásadních událostí světa. Předání směrnic je „novým stvořením“ (a díku teofanii nejen v etické rovině).

V. 17 Lid pouze z odstupu vnímá dění na vrcholku hory jako stravující oheň, což není jen doprovodným efektem, úkazem jen pro vnější účinek, ale nepominutelným znamením teofanie.

V. 18 Vedle tvořitelského rytmu sedmi „dnů“ je čtyřicet dnů úvodním a přípravným časem pro novou éru v životě Izraele.


2P 1,16-21

V. 16 „vést se vymyšlenými bájemi“ může být buď reakcí na stejně pronesená slova zástupců odchylných směrů v obci diskreditující apoštolské Evangelium, anebo (a to pravděpodobněji) jsou vymyšleným zkazkami gnostické konstrukce. Apoštolská zvěst o parúsii je stvrzena očitým svědectvím apoštolů, kteří na hoře nahlédli do doby konečného stavu světa.

V. 17-18 Před zraky apoštolů byl Ježíš oslaven na svaté hoře (Ž 2,6 – na Sijónu; podle pův. palestinské tradice je tím místem hora Tábor – poprvé u Orígena). Hlas tu nepřichází z oblaku ale „z vyvýšené slávy“, z nebe, je tedy čistě božského původu. Zařazení Proměnění namísto zprávy o vzkříšení může vycházet z autorova řazení události jako povelikonočního zjevení (ve smyslu možného zařazení oddílu za Mk 16,8).

V. 19 Proměnění jako předjímka a potvrzení druhé parúsie. „Dokud (vám) jitřenka nevzejde v srdci“ není myšleno jako moment obrácení, to by bylo nadbytečné ono „dokud“, akcent zde ale spočívá na individuálním významu („osvícení srdce“) druhého příchodu.

V. 20 Proroctví je pro autora samo sebou profétií starozákonní. V. 21 Svévolný, nepovolaný výklad je jen v tom, že nepochází z Ducha svatého. Proroctví je z podstaty inspirováno Duchem.


Mt 17,1-9

V. 1 Časová prodleva „po šesti dnech“ snad má odkazovat k Mojžíšovu čekání na hoře Sinaj po dobu oblaku Hospodinovy slávy. Údaj je tu počítán do Petrova vyznání u Cesareje Filipovy (jako u Mk) a to jako doba, během níž došlo i k Petrovu výroku satanského pokušení, jenž představuje myšlení, které sehrálo roli i při Petrově (ne)chápání události na hoře.

V. 2 „byl proměněn před jejich očima“ – začali ho vidět v jiném světle a nebyl to výsledek individuálního duchovního pokroku (spirituální habilitace) ale Boží vůle. Neproměňuje se sám, proměňuje Bůh. „jeho tvář zářila“ – obraz tváře Mojžíšovy, „šat byl oslnivě bílý“ – znamení hodnosti království Božího, slávy, znak z milosti oslaveného života.

V. 3 Mojžíš a Eliáš tradičně reprezentují Zákon a Proroky (nikoli ale v par. Mk 9,3, kde je opačné pořadí), zde především jako průvodci nové mesiášské éry. Ježíš je jejich partnerem v rozhovoru, není tedy jejich ztělesněním ale samostatnou a hlavní postavou nového věku.

V. 5toho poslouchejte“, neboť on reprezentuje autoritu božího Zákona. Ježíš má přinést více než Eliáš a Mojžíš a jeho záře je tak větší. Je prohlášen Synem Božím i pro sluch svědků (na rozdíl od události křtu). Král nového věku (Ž 2,6: "Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!").

V. 8 „neviděli už nikoho jiného než Ježíše“ je jasným důrazem na Ježíše: ani Mojžíš (Zákon) ani Eliáš (Proroci) teď nepřinášejí Boží království, doba patří vyvolenému Synu člověka a zjevení jeho slávy (i v utrpení).


3. Podněty


Proměnění Páně není typem antického mystéria, zbožštěním člověka, není výrazem či završením procesu zduchovění nebo dozrání Ježíše pro věčnou existenci. Je manifestací již nastolené skutečnosti Ježíšova milovaného synovství, mesiášství. Dává zakusit slávu neviditelného ale plně přítomného Boha.


Učedníci neměli nějaké subjektivní vidění, „zjevení“ ve snu či jen vnitřní náboženskou zkušenost. Právě oni sice spatřili na Ježíšově proměnu, ale tato změna v jejich nahlížení a poznání nebyla bez nepochopení. To dokládá jejich lidský spánek nebo pohnutka postavit stany (jako upomínka na svátek stánků). Nepochopení vede k odmítnutí Ježíšova utrpení a snaze „přeskočit“ rovnou ke slávě vzkříšeného. A to přesto, že starozákonní postavy, které naznačují počátek mesiášské éry, hovoří s Ježíšem o jeho smrti (Kral).


Boží sláva Ježíše plně zahaluje (skvoucí oděvem, zářící tvář) v celém dějinném významu a poslání jeho bytosti. Eschatologická sláva zahrnuje také utrpení a kříž Ježíše a je zde zjevena těm nejbližším.


Proměnění jako zjevení Boží slávy na Ježíši Kristu lze chápat jako protipohyb ke zjevení ve křtu Páně – slávou Boží naplněný Mesiáš jde (v lásce k člověku) vstříc utrpení a smrti.


4. Obrázky


1) Salvador Dalí: "Iesu Transfiguratio" Watercolor 19" x 13 3/4" 1964


2) Byzantská ikona Proměnění Páně