Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Apoštolská posloupnost Švédské církve

Významní biskupové apoštolské linie Švédské církve

Petrus Magni (Peter Magnusson, aka Peder Månsson)

(kolem 1460 - 17. 5. 1534) biskup ve Västerås (1524-1534), světitel prvního evangelického arcibiskupa Laurentia Petri. Pocházel z Jönköpingu (jeho otec byl údajně správcem västeråského hradu) a byl salvatoriánským mnichem. Poprve připomínán r. 1499 jako kaplan kostela sv. Petra a rektor školy ve Vadsteně. R. byl 1507 pslán do Říma zvelebit a vést dům sv. Brigitty pro švédské poutníky (titulován jako provisor Domus Sanctae Brigide in Urbe Roma). Věnoval se zde také studiu, po roce 1512 získal doktorát z kanonického práva. Listem z 14. září 1523 požádal král Gustav Vasa papeže, aby po smrti doavadního biskupa Otty Svinhufvuda († 1522) potvrdil jako nového biskupa ve Västerås (lat. Arosiensia) Petra Magni, kterého (podle kronikáře Pedera Svarta na královu radu) zvolila katedrální kapitula.

Politická situace a okonosti Reformace ve Švédsku

Mimo obsazení biskupství ve Västerås požadoval král také nového arcibiskupa pro Uppsalu, kde sesadil z této pozice Gustava Erikssona Trolle jako vlastizrádce - Trolle byl přívržencem dánského krále Kristiána II. v době okupace Švédska. Trolle jako vůdce dánsko-švédských unionistů pomazal 4. 11. 1520 Kristiána II. za švédského krále (v rozporu se švédskými zvyklostmi vzápětí král Kristián prohlásil monarchii za dědičnou). Kristián pod falešným příslibem amnestie přilákal své odpůrce na korunovační hostinu, kde je 8. listopadu 1520 (přesně 100 let před českou Bílou horou) nechal pozatýkat a 82 z nich popravit (Trolle se na procesu aktivně podílel obviněním zatčených z kacířství, mezi popravenými byli také 2 jiní biskupové); incident vešel do dějin jako "Stockholmská krvavá lázeň" (Stockholms blodbad).

Kristiánova brutalita, která mu vynesla nelichotivé přízvisko Tyran, vyvolala povstání, které vedl Gustav Eriksson Vasa, syn jednoho z popravených šlechticů, Erika Johanssona Vasy, který se do té doby skrýval v exilu v německém Lübecku. Gustav na přelomu let 1520/21 shromáždil odpůrce unie v Mora v Dalarně (střední Švédsko) a nechal se prohlásit švédským regentem. Během zimy 1521 dobyl několik měst (Kopparberg, Falun) a na začátku dubna 1521 se srazil s dánskou armádou u Brunnbäcku. Dánové byli v bitvě poraženi a 29. 4. 1521 bylo dobyto Västerås, 18. 5. Uppsala. Úspěšné tažení získávalo Gustavovi stále více přívrženců. Pro konečnou porážku Dánů měl význam strategický pakt s hanzovním Lübeckem (Vasa sám do té doby nedisponoval loďstvem, které by mohlo čelit dánským námořním silám). Švédská válka za nezávislost vyvrcholila dobytím Stockholmu 17. 6. 1523 a ovládnutím švédského Finska v září téhož roku. Mírová smlouva byla podepsána v Malmö 24. 8. 1524.

Gustav Vasa byl říšskou radou (jejíž pro-unionističtí členové emigrovali a byli postupně nahrazeni Gustavovými příznivci) na sněmu ve Strängnäs zvolen v červnu 1523 za švédského krále. Po převzetí moci zbavil všech církevních i politických úřadů Trolleho (který ze země emigroval) a požádal papeže Klementa VII. o potvrzení nového arcibiskupa Johana Månssona (s Pederem Månssonem jde o pouhou shodu jmen), kterého odeslal do Říma k vysvěcení. Papež však bez ohledu na politické okolnosti trval na návratu Trolleho na arcibiskupský stolec, což bylo pro Gustava nepřijatelné (papež rovněž odmítl v důsledku intrik svého oblíbence de Potentia jmenovat nástupce obou biskupů, kteří byli umučeni během "Stockholmská krvavé lázně"). Rozzlobený král se rozhodl papežskou bullu ignorovat a prosadit Johana Månssona na arcibiskupský stolec proti vůli papeže.

Episkopát Petra Magni

Peder Månsson však díky svému angažmá v Římě a přízni předchozího papeže Lva X. stál mimo tyto politické hry a jeho potvrzení nestála z papežské strany v cestě žádná překážka. Byl v úřadu papežem potvrzen a 1. května 1524 (v neděli před svátkem Nanebevstoupení Páně) vysvěcen v Římě na biskupa ("qui etiam consecratus fuit in episcopum Arosiensem dominica ante Ascensionis Domini", podle svědectví vatikánského protonotáře Wardenberga z listu norskému primasovi Engelbrechtsenovi z 6. 8. 1524). Nový biskup přijel do Švédska na přelomu července a srpna a na sněmu v Jönköpingu byl představen králi a zaujal místo ve státní radě. 23. 6. 1527 se zúčastnil sněmu ve Västerås, 5. 1. 1528 vysvětil ve Strängnäs bez souhlasu papeže 3 biskupy (Magnuse Haraldsona pro Skaru, děkana místní katedrály Magnuse Sommara a dominikána Martina Skytte z Åbo s jejichž potvrzením papež otálel) a r. 1529 zasedal na sněmu v Örebro.

Peder Månsson sám nebyl příznivcem Reformace, ke královým krokům a mnohým církevním "novotám" (povolení kněžského manželství) se stavěl kriticky, spolu s Hansem Braskem (biskupem z Lincopingu), Magnem Haraldsonem biskupem ze Skary a biskupem z Strängnäs Magnem Sommarem (který se stal sice luteránem, ale kritizoval krále za mnohá církevně  politická rozhodnutí) tvořil skupinu "rebelujících" prelátů, která žila s králem Gustavem v trvalém napětí (r. 1527 např. podepsali někteří z nich tajnou přísahu věrnosti papeži, která byla objevena r. 1542 pod podlahou katedrály ve Västerås). Netroufl si však jít s králem do otevřené konfrontace, v důsledku čehož setrval v úřadu až do své smrti 17. 5. 1534. Svěcení 3 biskupů nebylo Římem formálně zpochybněno, Magnus Haraldson, který se postavil proti králi a emigroval, byl římskými katolíky nadále titulován jako "biskup ze Skary".

Laurentius Petri Nericius (Lars Persson från Närke)

(1499 - 27. 10.  1573) se narodil v Örebro (Närke) jako syn kováře Petra Olofssona a Kristiny Larsdotterové. O jeho mládí nejsou dostupné informace, r. 1518-19 spolu se svým bratrem Olafem (1493-1552) studoval v Německu, kde se setkal s Martinem Lutherem. Po návratu působil jako kněz a učitel v Uppsale až do svého zvolení arcibiskupem r. 1531.

Jeho bratr Olaf byl nejvýraznější postavou švédské reformace - působil jako tajemník gotlandského biskupa Mattiase Gregerssona, kterého také doprovázel do Stockholmu na krvavou korunovaci Kristiána II. r. 1520: nad událostí vyjádřil pobouření, což ho málem stálo hlavu, zachránil ho známý z Wittenbergu, který jej prohlásil za Němce (biskup Matthias však sám byl zavražděn). R. 1523 se seznámil při korunovaci s králem Gustavem, následujícího roku se objevuje ve Stockholmu jako městský tajemník. Patří zde k nejrozhodnějším zastáncům lutherství, za což se spolu se svým bratem exkomunikován uppsalskou kapitulou. Díky králově podpoře však není pronásledován, r. 1525 se žení a po Lutherově vzoru zavádí mši ve švédštině.

Situace kolem arcibiskupského stolce

Gustavovým původním plánem bylo nahradit proradného Trolleho Johanem Månssonem, kterého odeslal do Říma s žádostí o vysvěcení, což papež odmítl s ohledem na Trolleho nároky. Král tedy ustanovil Johana Månssona bez papežského svolení. Månsson se však brzy s králem, který podporoval myšlenky reformace, ideově rozešel a po třech letech jej nespokojený Gustav jmenoval velvyslancem v Rusku, odkud však po vítězství Reformace místo návratu do vlasti odjel do Říma ke svému bratrovi Olafovi. Papež si politické důsledky Trolleho kauzy uvědomil příliš pozdě a Månssona jmenoval uppsalským arcibiskupem až 27. 7. 1533, kdy byl stolec v Uppsale již 2 roky obsazen Laurentiem Petri. Po jeho smrti r. 1544 papež ustanovil novým exilovým arcibiskupem jeho bratra Olafa. Ten byl již jen pouhým nositelem titulu, jelikož bylo zjevným, že Švédsko zůstane protestantskou zemí.

Volba a svěcení Laurentia Petriho

Synody v Örebro 1529 a Uppsale 1531 definitivně potvrdily rozchod s Římem a lutherskou orientaci švédské církve. Na uppsalské synodě v létě 1531 je Laurentius jedním ze 4 kandidátů na arcibiskupa (spolu s biskupem Sommarem a 2 místními církevními hodnostáři - děkanem Johanem a arcijáhnem Larsem Anderssonem, pozdějším spolupracovníkem na překladu Bible) a většinou 150 hlasů proti 21 je (pravděpodobně jako králův favorit) zvolen do úřadu. Svěcení se uskutečnilo 3 měsíce po volbě, 22. září 1531 v bývalém klášterním kostele Šedých bratří ve Stockholmu, 2 dny před královou svatbou. Světitelem byl biskup Peder Månsson (Petrus Magni), který mezitím 12. 8. 1531 vysvětil 3 nové biskupy - pro Lincöping děkana Johana Magniho a Svena Jacobiho pro Skaru (po emigraci biskupů Braska a Haraldsona) a jako nástupce zemřelého biskupa Ingemara Petriho z Wexiö kanovníka Jonase Bosona. Dlužno podotknout, že Peder Månsson se obřadu příliš ochotně neúčastnil a spolu se svým někdejším svěcencem (a odmítnutým kandidátem na arcibiskupa) M. Sommarem tajně písemně protestoval proti královu nátlaku.

Kronikář biskup Rhyzelius dodává k průběhu obřadu:

    Svěcení se nekonalo s pověrčivými papežskými ceremoniemi, nýbrž se slovem Božím, modlitbou a vzkládáním rukou, rovněž s odpovídající investiturou mitry a pallia, které nebyly zakoupeny z Říma za drahé peníze kléru, nýbrž byly poskytnuty z příspěvku krále a zhotoveny tak, aby zachovávaly důstojnost osoby a úřadu arcibiskupa.

Episkopát Laurentia Petriho

Laurentius byl arcibiskupem po dlouhých 42 let, až do své smrti r. 1573. Byl rozhodným zastáncem lutherského charakteru švédské církve nejen vůči Římu, ale také vůči kalvinistům, jejichž vliv do Švédska pronikal v 60. letech 16. století. Zasloužil se také o první kompletní překlad Bible do švédštiny (tzv. Vasova Bible), na kterém pracoval spolu se svým bratrem Olafem a humanisticky vzdělaným theologem Larsem Anderssonem (Laurentius Andreae). Byl činný také jako diplomat (vedl delegaci Švédů na novgorodských mírových jednáních s Ivanem Hrozným r. 1557). Jeho vztah s králem však nebyl prost i temných stránek: r. 1540 byl donucen spolupodepsat rozsudek smrti nad vlastním bratrem a Laurentiem Andreae za jejich údajnou účast na tzv. spiknutí střelného prachu (pokusu o pumový atentát na krále r. 1536) - oba se o konspiraci dozvěděli při zpovědi a odmítli obsah zpovědi vyzradit. Rozsudky byly později zmírněny a r. 1543 oba theologové osvobozeni. Laurentius, který se již dříve často s králem přel o kompetenční otázky v církvi, se na 10 let stáhl z veřejného života a církev nyní řídil světský úředník, vychovatel králových synů Georg Norman. Laurentius se věnoval sepisování theologických a devocionálních knih, do církevní politiky se vrátil až po Normanově smrti r. 1553. R. 1571 vydal církevní předpis podle kterého musí být každý biskup 1) řádně zvolen, 2) potvrzen státem a 3) obdržet biskupské svěcení.

Laurentius Petri Gothus, Paulus Juusten a Bothvidus Sunonis (1575)

Laurentius Petri Nericius jako první švédský lutherský arcibiskup přežil panování Gustava I. Vasy († 1560) i jeho staršího syna Erika XIV. (sesazen převratem r. 1568, † 1577). Za vlády Erikova nevlastního bratra Jana III. (1568-92), který byl mimo jiné milovníkem církevního umění a obřadů, však stařičký primas zemřel a bylo třeba ustanovit jeho nástupce na uppsalském stolci. Volba padla na jeho jmenovce a zetě Laurentia Petri (1529-79) přezdívaného (kvůli odlišení od tchána) Gothus (narozen v Östergötland), kterého favorizoval pro také král pro jeho vysokocírkevní cítění.

Protože byl hlavní nositel sukcese Laurentius Petri Nericius již po smrti, bylo třeba zajistit jiného řádného světitele. Svěcení vykonal finský biskup Paavali (Paulus) Juusten působící v diecézích Viipuri (dnes Vyborg v Rusku) a Turku (švédsky Åbo). Juusten studoval ve Wittenbergu a byl od r. 1548 rektorem katedrální školy v Åbo. Na biskupa pro novou diecézi ve Viipuri byl r. 1554 vysvěcen od nositele apoštolské posloupnosti Bothvida Sunonise, nástupce Magnuse Sommara v Strängnäs (Bothvid byl r. 1554 rovněž světitelem Michaela Agricoly, Juustenova předchůdce v Åbo). Svěcení Juustena a Agricoly biskupem Bothvidem je určitou výjimkou z pravidla, že švédské biskupy světí arcibiskup z Uppsaly. Podle Agricolova svědectví však byl tou dobou arcibiskup v králově nemilosti.

Bothvidus Sunonis

Kvůli požáru katedrály v Strängnäs 18. 5. 1551 se nedochoval žádný přímý záznam o Bothvidově biskupském svěcení, které vykonal Laurentius Petri Nericius r. 1536. To bylo později často využíváno (zejména římskými) kritiky ke zpochybňování legitimity apoštolské posloupnosti švédské církve. Aldwell Nicholson však ve své publikaci Apostolical Succession in the Church of Sweden (s.36 nn.) podává řadu spolehlivých byť nepřímých indicií, že Bothvid byl právoplatným nositelem biskupského svěcení - je doložena jeho volba i jeho potvrzení králem jakož i účast na svěcení mnoha kněží a biskupů včetně arcibiskupova brata Olafa, jeho legitimita nebyla nikdy předmětem diskuse, a to ani jeho soudobými jezuitskými soupeři v četných kontroverzích (čehož např. angličtí jezuité v případě arcibiskupa Parkera hojně využívali - byť v některých případech lživě, jako např. v báchorce o údajném "posvěcení" Parkera Biblí po hlavě). Je rovněž těžko představitelné, že by silně katolizující král Jan III. svěřil posvěcení k nejvyššímu duchovnímu úřadu v zemi biskupovi s linií pochybné legitimity, zvláště v situaci, kdy předešlý arcibiskup po 42 let svého episkopátu zastával absolutní nezbytnost biskupského svěcení.

Bothvidus Sunonis zemřel r. 1562

Laurentius Petri Gothus

Druhý lutherský arcibiskup byl vysvěcen 14. 6. 1575 biskupy z Wexiö (Baaziem) a Åbo (Juustenem) "nejslavnostnějším způsobem s mitrou, berlou, prstenem a křizmem, podle úplného katolického zvyku" (Theiner).
 

Nathan Söderblom

(15. 1. 1866 - 12. 7. 1931) arcibiskup v Uppsale a primas švédský v letech 1914-1931.

Söderblom byl mnohostranná osobnost a výčet jeho aktivit v církvi a společnosti by dalekosáhle překročil rámec tohoto textu - byl významným theogem, ekumenikem a religionistou, r. 1930 získává Nobelovu cenu za mír.

Z hlediska otázky apoštolské posloupnosti je důležité jeho pojetí episkopátu jako nástroje jednoty církve a zvláštního postavení švédské církve v rámci ekumenického hnutí (evangelická církev s historickou sukcesí v úřadě). Po válce se podílel na několika konsekracích biskupů v jiných evangelických církvích - 5. 5. 1921 vysvětil v estonském Revalu biskupa Jacoba Kukka, r. 1922 v Lotyšsku rižského arcibiskupa Karla Irbeho (1861-1933) a biskupa Petra Haralda Poelchau (1870-1945) pro německy mluvící část lotyšské církve. R. 1928 vysvětil v Modré v apoštolské posloupnosti slovenské evangelické biskupy Georga (Juraja) Janošku a Dušana Fajnoru.


Vytvořil: Martin Grombiřík
Poslední změna: sobota, 20. červenec 2013 @ 09:52:50

22. březen 2019
pátek po 2. neděli postní
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Březen >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Nadcházející události