Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Vzpomínka na prof. Pavla Filipiho

Autor: Daniel Heller
Publikováno: čtvrtek, 18. únor 2016 @ 15:00:36

Několik myšlenek spojených se vzpomínkami na nedávno zemřelého prof. ThDr. Pavla Filipiho (26. 5. 1936 - 28. 12. 2015), předního českého praktického teologa, ekumenika a liturgika.

Dovolím si být nejdřív trochu osobní. Vzpomínky na prof. Pavla Filipiho se mi natolik promítají do služby, že nejsou vzpomínkami na minulost, nýbrž „nikdy nejsou bez vztahu k přítomnosti“, jak říkal. Jsou pro mě odkazem a výzvou.

Vážil jsem si jeho přesnosti a pečlivosti a náročnosti na sebe. Jeho příprava byla tak solidní, že jsem věděl, že z každé hodiny (přednášky či semináře) si odnesu něco podstatného.

Vážil jsem si jeho skromnosti a neokázalosti. Vzpomínám na několik jeho kazuálních kázání a na lidskost, kterou dokázal spojit s odborností. Líbilo se mi, že mezi lidmi vystupoval jako prostý člověk. Projevoval zájem o to, co se týkalo partnera v rozhovoru, ale jinak byl diskrétní – nevedl řeči o něčem, co nebylo třeba, a nemluvil o slabostech druhých.

Až když si rekapituluji jeho ekumenické počiny, s obdivem si uvědomuji, jak vytrvalá snaha to byla. Svým věcným přístupem otevřel mysl mnohých. Nezažil jsem, že by mluvil o tom, jak mu na jednotě křesťanů vnitřně záleží, ale bylo to jasné. Odmítal utvrzovat se v elitářství nebo v bolestínství.

V kázání i liturgii byl stručný. Kdyby byly fotografiemi, nebyly by barevné, ale spíš černobílé, na kterých vynikne kontrast a jasné kontury. Obdivoval jsem jeho schopnost sevřeného tvaru, krásy v jednoduchosti. Vzpomínám si na jednu studentskou bohoslužbu, kterou uvedl tím, že příznivci bohatší liturgie se budou muset spokojit s tvarem prostším; přitom v té bohoslužbě byly zastoupeny všechny podstatné prvky, i když ne květnatě či košatě.

Argumentu „chudé“ bohoslužby šel naproti s tím, že každou bohoslužbu charakterizuje bytostná torzovitost, protože se nekoná ustavičně, ale jen v některých časech a na některých místech; že ji však také zároveň charakterizuje otevřenost do prostoru kolem shromážděné církve, který je nesmírný a zahrnuje celý svět i všechno tvorstvo.

Inspirovaly mne a stále mne oslovují jeho nové návrhy a cesty v liturgii – např. umístění pozdravu pokoje po přijímání, nebo aklamace tajemství víry před přijímáním.

Rád bych vyjádřil několik myšlenek za naši iniciativu Coena, které záleží na obnově bohoslužebného života v Českobratrské církvi evangelické.

Jsme vděčni za to, co učinil pro církev obecnou, pro Českobratrskou církev evangelickou i pro ekumenu. Jsme vděčni za to, že naši iniciativu a naše snahy o obnovu bohoslužebného života prohlásil za legitimní. Z jeho vyjádření však bylo zřejmé, že nikomu nestraní.

Co v nás rezonovalo? Důraz na propojení bohoslužeb s životem sboru a na jejich katechetickou funkci (v úvahách o slavení večeře Páně kladl důraz na porozumění významu, s tím, že věřící lid participuje tím, že bohoslužbu chápe). Dále povzbuzení k co nejčastějším společným aklamacím při bohoslužbě. Také jasné vyjádření, že evangelická identita nespočívá ve zděděných pořádcích a že argument z „katolizování“ našich bohoslužeb je neplatný, neboť konvergence i ve věcech bohoslužebných je žádoucí. Říkal, že bohoslužba má být křesťanská a ne evangelická („bohoslužba, jak se slaví v evangelických církvích“) a že je dokonce v pořádku, když to není na první pohled poznat, ve společenství jaké církve jsme se ocitli. Těšilo nás, když připomínal, že naše církev „není první ani jediná, která slaví“ a že by to byla „újma, kdyby v bohoslužbě místní církve chyběl prvek katolicity“. Nejvíc jsme ovšem rezonovali s jeho důrazem na slavení večeře Páně a na to, aby toto slavení bylo co nejblíže Ježíšovu záměru.

V čem jsme vzali vážně jeho varování: že bohoslužba má být současná (měl malé pochopení pro místně a časově odlehlé formy, i když mohou být inspirativní). Že tvar bohoslužby nemá být výsledkem hlasování, ale ani diktátem poučené osoby. Také, jak je důležitá liturgická stabilita a to, aby se lidé cítili v kostele doma. Dále varování před subjektivní svévolí celebranta, a před pokušením klerikalizace bohoslužeb. Upozornil nás na úskalí častějšího vysluhování v ČCE, na kterém nám tolik záleží a jehož byl také zastáncem: Když se vysluhuje častěji, někteří členové sborů pak o některých nedělích pozvání ke stolu Páně nepřijímají, protože na to nebyli zvyklí. Touha po co nejčastějším přijímání tak naráží na taktéž legitimní touhu, aby přistupovali všichni přítomní. Vyzýval nás k citlivému přístupu a nabádal k individuální pastýřské péči.

Výrazně mi zůstává v paměti jeho zmínka o tom, že bohoslužba má vlastně prázdný střed (s odkazem na prázdné místo na truhle smlouvy, na které byl upřen pohled andělů, či na Ježíše, který zmizel zrakům emauzských učedníků). Nejde jen o důraz na bezpředmětnost, na něm totiž neulpěl. Kristus zůstává s námi v našich sestrách a bratřích, kteří s námi odcházejí z bohoslužeb spolu s námi proměnění, jiní, než jací byli předtím.




Pro přidávání komentářů musíte být přihlášeni.
20. červenec 2017
čtvrtek po 5. neděli po Trojici
Aktuálně
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49
2. 11. 2013 @ 21:05
27. 10. 2013 @ 18:10
21. 10. 2013 @ 17:15
11. 9. 2013 @ 10:25

<< 2017 >>
<< Červenec >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            
Nadcházející události