Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Někde se něco musí

Autor: Jan Mamula
Přispěvatelé: Tomáš Drobík
Publikováno: pondělí, 22. prosinec 2003 @ 13:58:00

S Tomášem Drobíkem o tom, že chce svou víru žít.

Mgr. Tomáš Drobík (30), od září 2002 farář v Praze Kobylisích, ženatý, není tradiční evangelík. Narodil se a vyrostl jako syn adventistického kazatele a během studia teologie na ETF se stal členem ČCE. Do ČCE jej přijímal Sváťa Karásek ve sboru v Praze U Salvátora. O nás říká: “Evangelická církev na mě od počátku působila jako liturgická církev”. Je při tom ponořený do hloubky a na otázky odpovídá obsáhle, beze spěchu, aby vyčerpal všechny asociace. Snad proto jsem mu zpočátku jako kolegovi ani nestačil nabídnout tykání.

Jak jste se k dostal liturgii?

Církevně pocházím z evangelikálně apokalyptického prostředí, kde bohoslužby připomínají spíš talkshow. Na mé cestě víry už nebylo možné se zde dál pohybovat. Sedmnáct osmnáct let někde jste a potřebujete jít dál, ale tak, aby to odpovídalo vašim vztahům. Pak se ocitnete v evangelickém kostele a věci mají svůj řád…

Ale Sváťa není zrovna představitel římského kánonu...

U mě je to dávnější věc, např. setkání v Taizé, bratr Roger, ale i další literatura. Ten způsob myšlení a prožívání víry byl pro mě vždycky inspirativní, i v těch nejfundamentalističtějších letech kolem patnácti. Dalším podnětem bylo studium teologie. A taky objev církevního roku a jeho prožívání. Ta citlivost, že není všechno pele mele všeho. Řád a harmonie, která je obsažena i v tom nejjednodušším formuláři agendy.

Co vám tedy liturgie dala?

Zpátky mně umožnila víru žít. V extrémně fundamentalistickém prostředí máte dvě možnosti. Buď přestat věřit vůbec nebo začnete hledat od začátku. Uklidíte a začnete stavět znovu. A v tom je bohoslužba velká pomoc.

Co je podle vás nezbytné minimum liturgie?

Nemohu upřít slovo liturgie i prostředí “obývákové” zbožnosti. Tomu, “kde se dva neb tří sejdou spolu”, aby jakkoli slavili. Ta otázka prostě nestojí tak, jak jste ji položil.

V čem je tedy to hlavní celého nového liturgického směřování Coeny?

Hlavní je, aby celý člověk, ve své celosti, spoluprožil svoje křesťanské bytí. To, co společně věříme; čím společně jsme - hříšní lidé; co společně dostáváme - odpuštění, co společně přijímáme - slovo, které zní a svátosti, které jsou vysluhovány. A k tomu všemu reakce člověka. Coena není nějaká bojůvka, která někomu něco diktuje. Všichni přece nějakým způsobem jako křesťané žijeme. Můžeme se k tomu společně setkat v přírodě s kytarou, můžeme se setkat v kostele a hrát na varhany, možností je hodně. Záměrně se nyní snažím odpovídat zcela nekonfliktně, protože evangelík má často pocit, že někdo přijde a bude mu vnucovat něco, co není jeho. Proto sledujeme především návrat ke kořenům. Vždyť už raná církev slavila Kristovu přítomnost uprostřed sebe.

Hlásíte se tedy k hnutí liturgické obnovy?

Chci svoji víru nějak žít. Chci žít témata, v něž věříme, nechávat je v sobě rozehrát a nalézat odpovědi na to, co právě řeším ve všedním životě.

Ta témata, to je církevní rok, perikopy?

Ano, prožívání Kristových tajemství v čase, stále dokola, nicméně stále hloub či stále výš k Bohu. To je životní pouť, ve které se daří líp či hůř odpovídat na to, co po mně Bůh chce.

Takže žádná soukromnická zbožnost: Víte, pane faráři, já si doma něco přečtu a nepotřebuji nikam chodit…

Jako křesťan žiji v realitě svého křtu. Jako ten, kdo svůj křest musí nějak žít a nějak obstát. To je nasazení úplně jiných brýlí! Jako článek Kristova těla pak víte, kde je vaše místo, kde máte čerpat sílu pro svůj život a co vás drží. Je ale potřeba, aby to vše pak bylo víc komunikativní.

Připomínáte mi četbu chasidských moudrostí, kde se cadikové snaží slavit svátky s patřičnými intencemi. Je tohle podle vás smyslem liturgie?

Přesně tak. Ne jenom svátky připomenout nebo nezapomenout na to, že to tak máme v katechizmu, ale zpřítomnit ty události pro mě zde a nyní. Proto stále znovu a znovu ta samá témata. Nelze mít pocit, že najednou řeknu všechno. Liturgie postupně zvláštním způsobem na sebe navazuje, aby to nebyly jen vyprávěnky z bible. Aby Boží cesta - inkarnace, kříž, vzkříšení - byla zde a nyní aktuální.

Čím to ale je, že liturgicky angažovaní lidé lpí často na detailech? Znám odstrašující příklady z konference, kde vzácný čas padne na složité nacvičování podle papírů. Není tahle statičnost odvrácenou stranou liturgie?

Určitě, ale to jsou výjimečné případy, když lidé přijdou z různých tradic a něco mají spolu prožít. Neobjevili to konkrétně pro sebe, takže proto ty předlohy. Ale musí to jít i bez nich…

I kdyby se zhaslo a nebylo vidět?

Ani kdyby nebyl papír a já nemohl zpívat.

Z čeho byste v takovém případě čerpal?

V této extrémní situaci jsem často v kostele Bohnické léčebny. Snažím se, abych udělal navýsost komunikativní bohoslužbu s lidmi, kteří ne moc dobře komunikují. Jsou to nemocní, pro něž by jen půlhodinové mluvení bylo nesnesitelné. Nemají sebou ani ty brýle, takže ty papíry stejně nevidí, varhaník tam není…

Co je tedy nosná kostra vaší liturgie?

Nechám rozehrát tradiční části. K tomu jsem přece jako farář povolán - kázat evangelium a vysluhovat svátosti. A pak jde o to, aby se každý cítil, jako když jde na návštěvu. Také odněkud vyjdete, dojdete, zaklepete, ozvete se, jdete dovnitř, pozdravíte se, mluvíte spolu, vzpomenete si na něco hezkého i špatného, řeknete, co je nového, pak jdete společně k večeři, jíte a pijete, skončíte, odejdete. To nemůžete dělat na přeskáčku. S někým být, když jsem ještě ani nepřišel, s botama vejít ke stolu? Já musím lidi někde uchopit a po prožité bohoslužbě vypustit zpátky do života.
Na druhé straně nejsem ten, kdo vymyslí něco geniálního. Pracuji s tím, co je tady skoro dva tisíce let. Nemyslím si, že bych to mohl vymyslet lépe. Jestliže např. měla raná církev nějaký hymnus, tak já ho mohu znovu zhudebnit a zpívat. Takhle to děláme v Kobylisích. Když žijete v nějakém farním sboru, tak se tam učíte, jak děkovat Bohu a jak ho chválit. Jste shromážděnou obcí pozván ke spoluprožitku. A v té chvíli najednou víte, že když farář řekne “Pán s vámi”, tak ho tam nenecháte stát jako kůl v plotě, ale řeknete mu “i s tebou”.

Znám mladé křesťany, kteří v bohoslužbách vyznávají absolutní kreativitu. K tomu ten český duch je věčně nestálý a liturgie vyžaduje, že se někde něco musí držet…

Ano, ten pocit, že se někde něco musí …, to je těžké. Ale když neslavíte někdy, tak neslavíte nikdy, když neslavíte nějak, tak neslavíte nijak. Vemte si např. chórovou žalmovou modlitbu, je úžasná v tom, že jste najednou ten, kdo s církví dýchá a modlí se to, co se církev modlí již dva tisíce let. Kdo teď musí také trochu zapomenout na to šíleně individualistické. Hrát stále jen na racionalistickou strunu již nejde, aniž by to ale muselo končit v nějakých extatických polohách. Např. ono chození “na někoho”, to je hrozné přetěžování faráře, vždyť pak všechno stojí a padá s kázáním.

Řekl byste, že liturgie má uzdravující moc?

Nepochybně. Nevím ale, jak to funguje… Najednou prožijete něco, o čem se vám ani nezdálo. Přemýšlíte, co krásného se to vlastně stalo. Tady kolem, s námi a v nás.

Máte nějaké své inspirující prameny?

Například studentská praxe v Auferstehungsgemeinde v Mainzu. (www.aufverstehungsgemeinde.de). To byl úžasný, obrovský podnět. Tak například v době postní, v pátek o půl šesté ráno je Früeucharistie Feier. Musíte vstát do té zimy, musíte se přemoci a musíte tam dojít. Venku je tma, a tam svítí svíce. A tam najednou prožijete něco intimního, vnitřního s těmi lidmi a s Kristem, s kterým tam komunikujete, a začnete den úplně jinak, než kdyby jste vstal v devět. Ale není to tak, že jsem svojí činností něco způsobil a Pána Boha měl v ruce. Jen jsem odpověděl na jeho pozvání. A prožít to je krásná věc. Třeba jen deset lidí, k tomu něco, co lahodí oku. Jako lidé přece vidíme i cítíme i hmatáme a nejenom slyšíme a přemýšlíme. Kde se v nás bere ta jednostrannost? Křesťanská zvěst přece není dualistická. Očekáváme “těla z mrtvých vzkříšení”, ne jen vzkříšení intelektu k životu věčnému!

24. listopadu 2003 se ptal Jan Mamula.
Převzato z časopisu Český bratr 17/2003.


Pro přidávání komentářů musíte být přihlášeni.
22. leden 2019
úterý po 2. neděli po Zjevení Páně
Aktuálně
5. 1. 2019 @ 12:41
9. 11. 2018 @ 16:59
3. 4. 2018 @ 8:46
21. 9. 2017 @ 17:26
21. 4. 2015 @ 15:30
30. 3. 2015 @ 9:25
28. 3. 2014 @ 10:07
31. 1. 2014 @ 10:22
10. 1. 2014 @ 15:18
16. 12. 2013 @ 15:49

<< 2019 >>
<< Leden >>
Po Út St Čt So Ne
  1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31      
Nadcházející události