Kristus včera i dnes,
začátek i konec, alfa i omega.
Kristus je Pán všech věků,
on vládne dějinám
jeho je království i moc i sláva
po všechny věky věků.
(z velikonoční liturgie)
Bratři a sestry,
Pokud běžný člověk uslyší slova „půst“ a „velikonoce“, představí si většinou v prvním případě něco nepříjemného – odříkání, zákazy a strádání – a v druhém případě bujné oslavy příchodu jara spojené s lidovými zvyky a prodloužený víkend se dnem volna navíc. Pro nás křesťany je však hlavním tématem postní a velikonoční doby obnova. Obnova našeho vztahu k Bohu prostřednictvím díla Ježíše Krista. Tato obnova má dva zdroje – pravdivý pohled na sebe sama a sestoupení k základům naší víry.
S dětmi jsme nedávno v hodinách náboženství probírali příběhy ze Starého zákona o Ezechiášovi a Joziášovi, dvou judských králích, světlých výjimkách v plejádě lidských selhání ve vztahu k Bohu i na nejvyšších místech. Také tématem jejich vlády byla obnova – duchovní obnova svěřeného lidu a návrat k Hospodinu. Můžeme si povšimnout, že postup této obnovy byl v obou případech téměř shodný: očištění Hospodinova chrámu a země od pohanství, naslouchání slovům Zákona a proroků a završení obnovného úsilí společným slavením hodu beránka. To může inspirovat také nás – velikonoční doba je příležitostí, kdy můžme začít očišťovat chrám naší vlastní duše od balastu, který nám zakrývá pohled na živého Boha, naslouchat více jeho slovu a společně slavit hod s naším pravým velikonočním Beránkem, Pánem Ježíšem Kristem.
Velikonoce jsou také časem, kdy si při pohledu na kříž Ježíše Krista uvědomujeme cenu naší spásy a nezměrnou velikost Boží lásky k nám. Vyjadřujeme to účastí na pašijových a velkopátečních bohoslužbách. Mnozí z nás, zvláště starší členové církve, byli vychováváni v přesvědčení, že utrpení a oběť Pána Ježíše jsou ústřední událostí evangelia, a v pojetí, které tím Velkému pátku propůjčuje postavení nejvýznamnějšího dne v církevním roce. To je však neúplný pohled. Spasitelova smrt dostává svůj pravý význam jen v události zmrtvýchvstání. Bez souvislosti se vzkříšením se nám připomínka Kristovy oběti stává pouze vzpomínkou na hrdinskou smrt padlého reka, ponurou bolestínskou tryznou. „Není-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, zůstáváte ve svých hříších. Pak tedy zahynuli i ti, kteří v Kristu zemřeli.“, píše svatý Pavel.
Velikonoce tak jsou nejen pozváním k pravdivému pohledu na vlastní já a k sestoupení k základům víry, která stojí na velikonočním tajemství, ale také pozváním k radosti z nového života. Ne z toho který se probouzí s příchodem jara a jako všechno stvořené dříve nebo později zaniká a ztrácí se. Ježíš Kristus nám nabízí radost z věčného života založeného na slově živého Boha, z jehož paměti nemizí nikdo, a na skutečnosti zmrtvýchvstání, ve kterém je zlomena moc zla a smrti. Bratři katolíci tuto radost vyjadřují jásavým zpěvem „Alleluja“, ruští pravoslavní křešťané radostným pozdravem „Christos vaskrjes!“ (Kristus byl vzkříšen!) Tato radost je obecně křesťanská a jsme k ní pozváni i my evangelíci, pro tentokrát můžeme odložit i naši příslovečnou „střízlivost“ a „vážnost“.
Ať slavné Kristovo vzkříšení
naši tmu v světo promění!