Přihlášení
Login

Heslo


Poslední komentáře

Jděte a oznamte mým bratřím

Velikonoční neděle A (Sk 10:34-43; Mt 28:1-10)

Není zde, byl vzkříšen, jak řekl.“ říká anděl ženám, které přišly ke hrobu pomazat Ježíšovo mrtvé tělo. Už není co pomazat. „Bůh jej však třetího dne vzkřísil“, vrcholí Petrovo kázání při Korneliově křtu v knize Skutků. Prázdný hrob a nepřítomnost Ježíšova mrtvého těla je neoddělitelnou součástí zprávy o vzkříšení u všech čtyř evangelistů, byť se v podrobnostech podle svých vlastních důrazů liší.

Křesťanství se od židovství a islámu liší v tom, že Bůh se člověku nejen zjevuje, ale že do jeho dějin přímo vstupuje, spojuje se s lidským příběhem v osobě Ježíše Krista, zanechává ve světě otisk své přítomnosti. Bůh se svým vtělením stal slabým a bezmocným; stal se zranitelným i vůči tomu, jak lidé zacházejí s fakty tohoto světa – vůči středověké ostatkové pověrčivosti i vůči dnešní tzv. objektivní vědě. V nedávné době rozjitřil veřejnost údajný nález Ježíšova hrobu v Talpiotu u Jeruzaléma, dva novináři přišli se senzačním tvrzením, že archeologové vykopali urnu s Ježíšovými kostmi a víra ve vzkříšení Kristovo - základní kámen křesťanství - prý padá. Své tvrzení opírali čistě o statistickou pravděpodobnost výskytu tehdy běžných jmen, jako „Jošua“ (=Ježíš), „Jakub“, „Marie“ apod. Vědci, kteří se sešli začátkem tohoto roku na konferenci v Jeruzalémě, byli ke škodolibému optimismu žurnalistů poněkud skeptičtí – podle charakteru nálezů byli v hrobě pohřbeni členové jeruzalémské „lepší společnosti“, ke které chudý galilejský potulný kazatel a jeho příbuzní a učedníci těžko náleželi. Hrob v Talpiotu ostatně není jediné údajně „zaručeně pravé“ místo posledního odpočinku Ježíše – dva podobně „zaručeně pravé“ Ježíšovy hroby už existují kdesi v Indii a v jižní Francii.

Prázdný hrob je ale, řečeno slovníkem kriminalistů, jen nepřímým důkazem vzkříšení. Samotná událost na sklonku soboty a úsvitu prvního dne týdne zůstává obestřena tajemstvím. Dokonce i Matouš, který jako jediný z evangelistů píše o tom, co předcházelo, než přišly ženy ke hrobu, se před pokušením líčit vlastní událost zastaví. Boží čin nemá objektivních pozorovatelů, které požaduje věda; i strážci, kteří hlídají u hrobu, aby zabránili podvodu, jsou doslova „učiněni jako mrtví“ a vidí už jen výsledek – tělo je fuč. Jen Boží posel tu sedí na odvaleném kameni a směje se bláhovým lidským snahám zazdít pravdu ozbrojenou mocí. Z jeho obličeje a oděvu září sláva a čistota, sedí tu jako vizitka, jako navštívenka, kterou tu nechal Bůh místo Ukřižovaného.

Mohlo by se říci, že jsme na „happy endu“ Ježíšova příběhu – lidé Božího Syna, „původce života“, pověsili na dřevo – zavrhli jej a prokletou smrtí se pokusili donutit také Boha, aby jej zavrhl – ale Bůh to tak nenechal, Ježíše vzkřísil a tím se k němu přiznal. Jako by to bylo Boží razítko na svědectví římského setníka u Kristova kříže: tento byl opravdu Syn Boží. K takovému vidění by nás mohlo svádět naše pojetí času – neděle jako tečka za týdnem, vzkříšení jako tečka za pašijemi a křížem a celým Ježíšovým pozemským životem.

V židovském kalendáři je však neděle dnem prvním, ne posledním (tento přístup ostatně převzaly kalendáře v anglosaských zemích). To co se děje první den, je začátkem něčeho nového, ne (jen) koncem něčeho starého. Také předobraz křesťanských Velikonoc ve Starém zákoně, vyjítí z Egypta je sice koncem poroby pod faraonovou nadvládou, ale zároveň počátkem příběhu Božího lidu, příběhu vysvobozených. V Exodu vyslovuje Mojžíš k Bohu pozoruhodnou prosbu: „Kdyby s námi neměla být tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj!“ (Ex 33:15). Mojžíš očekává, že Exodus není jen jednorázová událost, jen ukončení egyptského otroctví, doufá, že bude také počátkem něčeho nového, počátkem společenství Hospodina s Izraelem putujícím pouští.

Proto také příběh vzkříšení nekončí v prázdném hrobě. „Bůh [Ježíše z Nazareta] však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se,“ „způsobil, aby byl zjeven“, říká Petr ve svém křestním kázání. Velikonoční víra netryská z nepřítomnosti mrtvoly, ale ze setkání s živým, vzkříšeným Pánem. Obě Marie z dnešního příběhu jej potkávají bezprostředně na cestě od prázdného hrobu, u Lukáše jej emauzští učedníci poznávají v lámání chleba, u Jana se objevuje za zavřenými dveřmi a u galilejského jezera, u ohníčku s rybí pečínkou.

V těchto příbězích poznáváme, co to znamená setkat se se Vzkříšeným. Všimněme si, jak povzbudivě mluví Ježíš se ženami: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím...“ Mým bratřím – Ježíš zde ty, kteří ho zbaběle zradili, zapřeli a opustili, nazývá bratry. Setkat se se Vzkříšeným znamená setkat se s odpuštěním. Stejně jako ve slovech pokoje za zavřenými dveřmi, v obnoveném povolání ke službě, kdy trojí Petrovo vyznání lásky vyrovnává trojí zapření.

Setkat se se Vzkříšeným, to znamená setkat se s nadějí a cestou dál tam, kde už jsme v koncích. Jako zdeptaní učedníci u Emaus, jako bezradní apoštolové s prázdnými sítěmi u jezera, jako Tomáš ve své tvrdohlavé a nedůvěřivé skepsi. Všimněme si, jak důležitou roli v těchto příbězích hraje pokrm, především chléb. Ježíš, který dává naději, je Ježíš – hostitel hladových a unavených.

Kdyby s námi neměla být tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj! Tak jako sloup oblaku a ohně kráčel s Izraelem sinajskou pouští, tak kráčí vzkříšený Kristus uprostřed svého lidu dějinami. Kráčí uprostřed svého lidu, ale nejen to, jeho život je jedinečným způsobem spojen s životem každého jednotlivého učedníka. Sv. Pavel to názorně říká v přečteném oddíle z listu Kolosským (Kol 3:1-4) a myšlenkově podobném místu z listu Římanům kap. 6 (Řím 6:5-11). Ve křtu se stáváme podílníky na Kristově smrti a vzkříšení. Jako křesťané musíme zemřít světu, který ovládá zlo, „ukřižovat“ nebo „utopit“ starého člověka, abychom se mohli vynořit do nového života s Ježíšem Kristem. Překonání duchovní smrti pokáním, vírou a křtem je předpokladem pro obnovení celého našeho života v okamžiku, kdy Pán přijde v moci a slávě – to drží pohromadě událost Velikonoc a druhého příchodu, proto slavením tajemství Večeře Páně zvěstujeme Kristovu smrt a vyznáváme jeho vzkříšení „dokud nepřijde“, jak nám předává apoštol.

O Velikonocích si tedy připomínáme tyto základy naší křesťanské existence: naději svého vzkříšení - neboť náš život je skryt s Kristem v Bohu, - odpouštějící lásku Vkříšeného i posilu naší víry z pramene Evangelia a Kristových svátostí. Ať nás tato velikonoční víra naplňuje radostí a pokojem, ať i do našich všelijak nepokojných, nejistých a zklamaných životů zaznívá dvojí "Nebojte se" dnešního evangelia - posla Božího i vzkříšeného Krista.



Vytvořil: Martin Grombiřík
Poslední změna: neděle, 23. březen 2008 @ 15:51:04