Milí přátelé v Pánu Ježíši Kristu,
prorok Jeremiáš si to v dnešním čteném textu pořádně zavařil. Kdo znáte jeho příběh, víte, že působil v 6. století před Kristem, v době kdy severní Izraelské království už bylo dávno zničeno Asyřany, a teď i Jeruzalém a jižní judské království ohrožovali Babyloňané (tehdejším jazykem Chaldejci). Lidé měli strach co bude dál, jak to skončí, doufali, že jim pomůže spojenecká smlouva s Egyptem, všichni veřejní činitelé – političtí i náboženští – je povzbuzovali, že to brzo dobře dopadne. Všichni – až na jednoho. Jeremiáše přiměl Pán Bůh říkat pravý opak toho, co říkali ostatní proroci, kněží a vůdcové. Tahle válka kvůli vašim hříchům a zločinům skončí prohrou, všechny optimistické a silácké řeči jsou jen lži, Jeruzalém bude dobyt a vy všichni – ať už jako zajatci babylonského krále, nebo zbytek, který tu zůstane na troskách pokořené země – budete mít dost času na přemýšlení, kde se stala chyba, než se Bůh zase smiluje a bude příležitost vrátit se a vše znovu vybudovat.
Tohle se nikomu neposlouchalo dobře. Takové defétistické řeči – a zrovna, když potřebujeme povzbuzení, posílit odvahu, udržet jednotu, když potřebujeme pořádnou porci propagandy o boji za svatou věc a brzkém vítězství našich zbraní. Kdo ví, co za tím je. Třeba Jeremiáš vede, jak se dnes říká, dezinformační infoválku, třeba je na výplatní listině Babyloňanů a snaží se nám tu naleptat morálku a bojového ducha. Na Jeremiáše má pifku kde kdo: od „konkurenčních“ proroků a kněží, které obviňuje ze lži, přes vojevůdce, o kterých říká, že jejich taktiky a strategie jsou naprosto zbytečné, až po prostý lid, který musí poslouchat, že vše je důsledek jejich hříchů.
A teď to najednou vypadá, jako že se všechno potvrzuje. V dáli pochodují egyptští spojenci a Babyloňané se (jak dnes víme, jen dočasně) stahují – a Jeremiáš je v tu chvíli chycen na útěku. A máme ho! Jistě chtěl přeběhnout k Chaldejcům, Babyloňanům, ke svým chlebodárcům a našim nepřátelům! Agent, špion, spiklenec a vlastizrádce! Teď se nám pěkně odkopal. Vždycky nám byl divný a podezřelý. A tak nebohý prorok dostane pořádnou nakládačku a pak je – po vzoru divokých koncentračních táborů z 30. let – zavřen v improvizovaném vězení ve sklepě písaře Jonatána.
Jeremiáš tedy hnije v Jonatánově kobce, dokud se po něm nezačne shánět král Sidkiáš. Sidkiáš je trochu rozporuplná osobnost. Na jednu stranu je velký srab, bojí se svých velmožů, kteří fungují tak trochu stylem „ty jsi náš král a my jsme tvoji páni“. Na druhé asi přeci jen trochu cítí nějaké svědomí a vědomě či nevědomě tuší, že Jeremiáš má pravdu, že je to on, přes koho mluví Bůh. A tak se i polovičatě chová. Jeremiáši, můžeš říct, co říká Bůh. Ale jen mně, ostatní z toho raději vynecháme. A na svobodu tě taky nepustím, budeš pěkně pod kontrolou, ale máš štěstí, dostaneš fešácký kriminál tady v paláci, s pravidelnou stravou. Sidkiáš zkrátka trochu připomíná krále z českých filmových pohádek, který sice zavře pekaře či hubatou dceru do šatlavy, ale pak si tam za nimi tajně chodí vylévat srdce. Ale ani Jeremiáš není akční superhrdina – jeho „velezrádná mise“ měla ve skutečnosti mnohem prostší důvod: Pán Bůh jasně řekl, že „kdo uteče, vyhraje“ a já už jsem toho namluvil dost, žádné štěstí mi to nepřineslo, takže nastal asi také čas sbalit kufry a zdekovat se domů do benjaminského Anatótu. A hrát si na hrdinu v Jonatánově sklepě si už taky dál nechce, škemrá u krále, aby použil poslední zbytky své autority a zpátky do pařátů velmožů ho už nevracel.
Jeremiášův příběh vnímám jako svého druhu nemilosrdné zrcadlo, které Bůh nastavuje nám jako jenotlivcům, ale i jako sboru, církvi nebo lidské společnosti. Jeho podstatou je neochota přiznat si vlastní chyby, neochota přijmout jejich následky. To je obecně lidská vlastnost, ale v prostředí církve existuje určité nebezpečí, že si jako rukojmího tohoto postoje vezmeme samotného Pána Boha: Hospodine, jde přece o Tvoji čest a Tvoji reklamu, Jeruzalém je Tvé svaté město, chrám je Tvůj dům a my jsme Tvůj lid, tak snad nás nenecháš ve štychu, ať už se chováme jakkoliv. Za Izrael, Jeruzalém a Chrám si klidně můžeme dosadit církev, sbor, jejich instituce a představitele. Je to přece Boží dílo, tak Bůh se za to musí automaticky postavit. Nuže, nemusí. Chrám padl, Boží lid odešel do vyhnanství; stejně tak můžeme dopadnout i my, pokud budeme spoléhat na to, že Boží moc a svatost vyřeší i nedostatek naší vlastní sebereflexe.
Tato neochota přijmout vlastní selhání i s jeho následky někdy vede k hledání někoho, na koho to můžeme hodit, obětního beránka. Ideálním kandidátem je někdo, kdo mluví bez příkras, jak se věci mají. Zabijí se dvě mouchy jednou ranou: zbavíme se osiny v zadku a ještě se uchlácholíme tím, že ne my, ale „oni“ za to můžou. Jeruzalémští si takového kandidáta našli v proroku Jeremiášovi. Je zvláštní, že proroka si obvykle představujeme jako toho, kdo vidí „za“ to, co se děje, kdo nám odhaluje skryté mechanismy událostí, které prožíváme. Tady jsou to však falešní proroci, kteří „odhalují spiknutí“ a konstruují konspirační teorie o druhých, aby nemuseli přiznat vlastní omyly a pády. I v církvi někdy máme, jak se říká „každý svého žida“ – hledáme svého Jeremiáše, svého obětního beránka, „konspirátora“, „narušitele jednoty“, „zrádce“ a „sabotéra“, někoho, na koho bychom hodili to, z čeho nás samotné usvědčuje Boží slovo.
Stejné je to i s jednotou, zvláště s jednotou těch, kdo se hlásí k Bohu a ke Kristu. Je jednota a jednota – jednota založená na pravdě a lásce, jednota ducha a srdce – ale také jednota kolektivně vymytých mozků, ein Volk, ein Reich, ein Führer; nebo jednota padouchů, kteří se drží společného zločineckého plánu a kdo nemlčí, zemře – jednota postavená na skále a postavená na písku. V takové falešné jednotě samozřejmě hlas toho, který nazývá věci pravými jmény, skřípe a disonuje.
Příběh Jeremiáše je mi velmi blízký; i s jeho hlavním hrdinou–nehrdinou. Jeho děj jsem často prožíval i v církevním prostředí – a to se týká nejen naší církve, ale i lecjakých jiných. Byl jsem také často jeho součástí, a to ne vždy v těch pozitivních rolích: někdy jako ten kdo s jinými „drží basu“ a okřikuje „sabotéry“, někdy jako ten král-srab, který leckoho mezi čtyřma očima poplácal po rameni, ale veřejně se ho bál zastat. Někdy možná i jako ten prorok, který něco vyřizoval od Boha, ale v situacích, kdy někde teklo do bot, a s pocitem, že stejně nikdo neposlouchá, hleděl jak se vším praštit a kudy raději zmizet. Možná si takové situace sami vybavujete, pokud jsem v nich někomu ublížil nebo dal špatný příklad, prosím o odpuštění. Boží slovo však nastavuje takové zrcadlo i vám. Na lid Páně si tak v církvi můžeme buď jenom hrát – spoléháním na formy a tradice, odmítáním sebereflexe a zodpovědnosti, přikyvováním nepravostem a obviňováním druhých – nebo můžeme lidem Páně doopravdy být.
(proneseno o 17. neděli po sv. Trojici, 18. září 2016)